Extrémní sluneční aktivita vyvolala na zemi geomagnetickou bouři neboli polární záři.

Fotogalerie ZDE

V dávných dobách si Indiáni a Eskymáci severní Ameriky vyprávěli mnoho různých příběhů o původu polární záře. Tancující a komunikující duchové zemřelých předků, předzvěst válečného tažení nebo duchové smrti hrající kopanou s lebkami. Dnes máme logičtější vysvětlení, i když stále všechny fascinuje.

Podle vědců se během příštího roku slunce po 11 letech vrátí ve svém periodickém cyklu k "aktivnímu maximu". Ve zkratce to znamená, že naše nejbližší hvězda by měla vyprodukovat nejvíce slunečních skvrn a erupcí za posledních 11 let.

Cyklus byl poprvé zpozorován roku 1843 německým hvězdářem Heinrichem Schwabem (proto Schwabeův sluneční cyklus). Ne vždy se však maximální aktivita opakuje v přesných intervalech. Jsou známy i několikaleté výkyvy.

Letošní rok zaznamenal několika násobně vyšší sluneční aktivitu než roky předchozí a přichystal neopakovatelnou světelnou show pro pozorné lovce přírodních úkazů na severní i jižní polokouli.

Polární záře se na severní polokouli odborně říká aurora borealis a na jižní polokouli aurora australis. Navzdory tomu, že se aurora dá pozorovat i v létě, nejlepší podmínky pro sledování jsou březen-duben a září-říjen. Je to proto, že noci jsou zejména ve vysokých zeměpisných šířkách (kde je aurora častěji k vidění), nejtmavší.

Dalšími faktory k úspěšnému pozorování je být dostatečně daleko od měst s pouličním osvětlením, pozorovat oblohu pokud možno bez úplňku, samozřejmostí je jasná obloha s minimální oblačností a také nutná dávka štěstí. Pro předpověď  výskytu záře i s mapami doporučuji Geophysical Institute of Alaska a Space Weather.

Po nedávné výjimečně silné sluneční aktivitě a extrémních erupcích, na zemi došlo k sérii prudkých geomagnetických bouří, z nichž nejmohutnější proběhla zemskou atmosférou 23.-24. dubna.

Jedinečné představení aurory borealis bylo viditelné téměř nad celým územím Kanady, částečně ve Skandinávii a dokonce i na severu USA v Chicagu, Buffalu, Seattlu, Bostonu a jiných městech.

Představení kulminovalo mezi jedenáctou hodinou v noci a jednou hodinou ranní. Potvrdilo se tak tvrzení, že se Aurora ve valné většině případů objevuje dvě hodiny před půlnocí a dvě po půlnoci. Rychle se pohybující proudy světla v jasně zelených a fialových odstínech svými tvary připomínaly rozmazané mraky zrychlené jak v grotesce.

Po zářivém nástupu přišel menší útlum a hned po něm se z pozadí hor rozsvítily mohutné kužely světel svítících hluboko do hvězd přímo nad hlavami. V tu dobu byla Aurora všude okolo. Malé zelené obláčky byly rozesety po celé obloze, a jak sluneční vítr narážel do zemské atmosféry, rozblikal polární záři od severu k jihu. Jako by celé nebe ožilo tlukotem srdce.