Mount Rundle 2949 m

Fotogalerie ZDE

Kdo si počká, ten se dočká. Toto pořekadlo platí i v našem případě. Po rekordní sněhové nadílce jsme se nemohli dočkat jara a výletů na okolní vrcholy. V celém národním parku Banff pomalu ale jistě mizí sníh (za zimu ho tu spadlo více jak 10 metrů) a s tím se i blíží poměrně krátká sezóna vysokohorské turistiky. Většina hor je i teď zasněžená, některé ani přes léto neroztajou, ale na některých se částečná sněhová pokrývka dostala na rozumnou hranici. Každým dnem se tak otevírají nové možnosti k výletům a bohatá nabídka treků všech náročností.

Mount Rundle s nadmořskou výškou 2949 metrů je pravděpodobně nejpopulárnější výšlap u Banffu a možná i v celém národním parku.

V pozadí hora Cascade

Spolu s horou Cascade na druhé straně Banffu 2998 m.n.m tvoří klasickou dvojici populárních treků. Na Cascade si ještě budeme muset trochu počkat. Pořád je tam hromada sněhu a laviny.

Rundle má tu výhodu, že se do západního svahu opírá sluníčko a sníh tu taje rychleji. Celou zimu jsem se těšil na tenhle kopec a teď je to tady. Celodenní výlet s převýšením více jak 1570m je nám výzvou!

Vybavení máme kompletní. Stačí vybrat den volna kdy nebude pršet, foukat vítr a jde se. Trek začíná v údolí řeky Bow na golfovém hřišti pod hotelem Fairmont v Banffu. Několik prvních kilometrů je takové zahřívací kolo. Neustálý stoupák vede po pěkné cestě smrkovým lesem přes pár kamenných polí (zbytcích lavin), které lehce přejdeme stejně jako vymletá údolí, kterými ještě nedávno odlékala voda z rozmrzlého sněhu.  Následuje ostřejší stoupák po zig-zag cestě. Ta se klikatí opakovaně z prava do leva a vynese nás o poznání výš. Tady se otevírají výhledy na Banff a horu Sulphur. Pokračujeme lesem. Oči máme otevřené dokořán, protože bychom se na cestě neradi potkali s medvědem. Pro jistotu máme na pásku slzáky na medvědy. Přicházíme k údolí jménem Central Gully. Toto údolí je výrazně větší než ty předešlé. Po bílých kamenech tady pořád odtéká křišťálově čistá voda z tajícího sněhu na vrcholu.

Central Gully je místo, kde po přelezení koryta končí hike (turistická chůze) a začíná scrambling (škrábání se nahoru).  Teď konečně víme jaký je mezi těmito pojmy rozdíl. Na hike vám budou stačit nohy zatímco na scrambling se bez pomoci rukou neobejdete.

Vylézáme do prudkého kopce. Škrábeme se po vysokých obnažených schodech ze smrkových kořenů. Porost se postupně zmenšuje a čím výš se dostáváme i řídne. Spocení jsme jak koně, popadáme dech co se dá a rozjetej tep se nedá nijak zpomalit. Dokonce i když zastavujeme na přestávku na pití a na fotku, srdce bije jako o závod. Jediný rozdíl je, že se ještě víc potíme.

Výhled který se za námi otevřel za to však určitě stojí. Hora Sulphur je pod námi a okolo je moře zasněžených vrcholů hor Rockies. Pokračujeme dál. Začíná kamenitý výšlap po hřebenu jménem The Dragon's Back (Drakův hřbet) mezi dvěma 100 merů hlubokými údolími. Slunce pálí a my se před cestou nenamazali. Chyba! Ruce budou opálené přesně podle rukávu a hlava podle kšiltovky a slunečních brýlí... O uších a krku ani nemluvě.

S každým krokem k vrcholu se cesta zužuje a zdá se být prudší a prudší. Místy je okolo 2-3metrů široká, což je na Jíťu silný kafe. Nemá ráda výšky a rozhodla se na mě tady počkat. I tak se dostala do skvělých 2600 m.n.m. Nechávám si tu pár věcí a pokračuji směrem k vrcholu sám. Velké kameny, které mi sloužily jako schody blíž k vrcholu mizí a začíná štěrk  se sněhem. Posledních 100 metrů převýšení se hrabu jenom v jemném štěrku. Tahle část je nejtěžší. Ze tří kroků na horu dva sjíždím dolů... Poslední kopec se tak asi ztrojnásobil a já výšlap asi třikrát vzdal a několikrát se donutil pokračovat. Teď to přece nevzdám!

Nakonec jsem se nahoru vyškrábal a po římse Rundlu se v hlubokém sněhu dostal k jeho vrcholu. Parádní výhled na zasněžené vrcholy ze všech světových stran, údolí řeky Bow, miniaturní jezero Minnewanka, město Banff. To je jen část toho co vidím.

Přímo z vrcholu Rundlu padá kolmá stěna přes 1,5km hluboko do údolí. Neopovažuji se fotit ve stoje. Radši sedím na zadku a říkám si. Jen ať se to tu se mnou neutrhne...:-) Zpět byla cesta o hodně jednodušší. Co jeden krok dolů, to se další dva kroky svezly ve štěrku. Nahoru jsem dřel jako mezek a dolů  letěl jako o závod :-))

Celý výlet zabral 9,5 hodiny (od hotelu Fairmont-Rundle-Fairmont)

Převýšení bylo 1570metrů

Vypili jsme každý okolo 3litrů tekutin

Spálili se jak poprvé u moře...

....ale stálo to za to!!!  

Grassi Lakes, Muleshoe a Ink pots

Fotogalerie ZDE

Jelikož jaro je v Banffu v plném proudu a lyžařská střediska už hlásí konec sezóny, přesedlali jsme z lyží na trekové boty. Ve vysokých polohách je ale stále dost sněhu a riziko lavin, proto začínáme tréningem jednodušších a níže položených treků. 

Naší první vycházkou jsou smaragdově zelená Grassi jezera, která jsou vzdálena necelých 5 minut jízdy od města Canmore. Cesta na jezera je jednoduchá, 3,8 km dlouhá  s převýšením 244 metrů. Jezera dostala název podle italského horníka Lawrence Grassi (1890 - 1980), který emigroval do Kanady v roce 1912. Grassi se stal velmi uznávaným horským vůdcem a vybudoval v okolí  Canmore mnoho turistických tras. Skála obklopující horní jezero je vyhledávaným místem horolezců a ukrývá nástěnné malby starší než 1000 let. 

Druhý den jsme vyrazili na cestu o něco dříve a proto jsme stihli dva výlety na Bow Valley Parkway. Prvním byl Muleshoe trek, což v překladu znamená podkova muly. Název vychází z tvaru řeky Bow, na kterou je z konce treku  krásný výhled. Než se dostanete  na vrchol musíte projít nejprve skrz osikový les, který je typický pro horské první pásmo, a poté starým jedlovým lesem, který byl úmyslně vypálen v květnu roku 1993. Les byl vypálen z důvodu omlazení a oživení. Šišky totiž potřebují k otevření a trousení semínek určitou teplotu. Asi po15 minutách chůze lidmi upravovaná lehká cesta končí  a navazuje na ni cesta zvířecí, která je o poznání namáhavější a strmější. Jen tak pro zajímavost od parkoviště až na výhled jsme zdolali během půl hodiny převýšení 330 metrů. V létě zde můžete obdivovat několik druhů horských kytiček a celoročně si vychutnat výhled na Kanadské Rockies.

Naším druhým cílem byly Inkpots, které jsou vdálené asi 2,6 km za horním vodopádem Johnston Canyonu. Protože Johnson Canyon už naši věrní čtenáři znají, budu se věnovat pouze úseku horní vodopád  - Inkpots. První část cesty pomalu ale jistě stoupá až do nadmořské výšky 1760 m.n.m, což je od parkoviště převýšení 445 metrů. Druhá pak jemně klesá až k samotným 5 jezírkům. Voda má celoročně stálou teplotu 4 stupně Celsia a barevné spektrum od modré po zelenou záleží na množství prachovitých ledovcových usazenin. Na dně jezírek jsou dobře viditelné kruhovité útvary od pramenící vody. Abyste si pořádně užili barvy Inkpots doporučujeme vybrat si jarni nebo letní sluneční den. 

Extrémní sluneční aktivita vyvolala na zemi geomagnetickou bouři neboli polární záři.

Fotogalerie ZDE

V dávných dobách si Indiáni a Eskymáci severní Ameriky vyprávěli mnoho různých příběhů o původu polární záře. Tancující a komunikující duchové zemřelých předků, předzvěst válečného tažení nebo duchové smrti hrající kopanou s lebkami. Dnes máme logičtější vysvětlení, i když stále všechny fascinuje.

Podle vědců se během příštího roku slunce po 11 letech vrátí ve svém periodickém cyklu k "aktivnímu maximu". Ve zkratce to znamená, že naše nejbližší hvězda by měla vyprodukovat nejvíce slunečních skvrn a erupcí za posledních 11 let.

Cyklus byl poprvé zpozorován roku 1843 německým hvězdářem Heinrichem Schwabem (proto Schwabeův sluneční cyklus). Ne vždy se však maximální aktivita opakuje v přesných intervalech. Jsou známy i několikaleté výkyvy.

Letošní rok zaznamenal několika násobně vyšší sluneční aktivitu než roky předchozí a přichystal neopakovatelnou světelnou show pro pozorné lovce přírodních úkazů na severní i jižní polokouli.

Polární záře se na severní polokouli odborně říká aurora borealis a na jižní polokouli aurora australis. Navzdory tomu, že se aurora dá pozorovat i v létě, nejlepší podmínky pro sledování jsou březen-duben a září-říjen. Je to proto, že noci jsou zejména ve vysokých zeměpisných šířkách (kde je aurora častěji k vidění), nejtmavší.

Dalšími faktory k úspěšnému pozorování je být dostatečně daleko od měst s pouličním osvětlením, pozorovat oblohu pokud možno bez úplňku, samozřejmostí je jasná obloha s minimální oblačností a také nutná dávka štěstí. Pro předpověď  výskytu záře i s mapami doporučuji Geophysical Institute of Alaska a Space Weather.

Po nedávné výjimečně silné sluneční aktivitě a extrémních erupcích, na zemi došlo k sérii prudkých geomagnetických bouří, z nichž nejmohutnější proběhla zemskou atmosférou 23.-24. dubna.

Jedinečné představení aurory borealis bylo viditelné téměř nad celým územím Kanady, částečně ve Skandinávii a dokonce i na severu USA v Chicagu, Buffalu, Seattlu, Bostonu a jiných městech.

Představení kulminovalo mezi jedenáctou hodinou v noci a jednou hodinou ranní. Potvrdilo se tak tvrzení, že se Aurora ve valné většině případů objevuje dvě hodiny před půlnocí a dvě po půlnoci. Rychle se pohybující proudy světla v jasně zelených a fialových odstínech svými tvary připomínaly rozmazané mraky zrychlené jak v grotesce.

Po zářivém nástupu přišel menší útlum a hned po něm se z pozadí hor rozsvítily mohutné kužely světel svítících hluboko do hvězd přímo nad hlavami. V tu dobu byla Aurora všude okolo. Malé zelené obláčky byly rozesety po celé obloze, a jak sluneční vítr narážel do zemské atmosféry, rozblikal polární záři od severu k jihu. Jako by celé nebe ožilo tlukotem srdce.

Elk neboli WAPITI ve městě

Kanadský Johnston kaňon je výzva pro turisty, fotografy divočiny i ledolezce po azurových ledopádech

V místě, kde protéká řeka Bow a klikatí se silnice A1 "Bow Valley Parkway" známá mnohými setkáními s kanadskou divokou zvěří, narazíte i na tolik místními oblíbený, v létě vlhký a chladný, v zimě zase zasněžený a kouzelně zamrzlý, po tisíce let formovaný hluboký kaňon Johnston.

Dnes se spolu podíváme do národního parku Banff v kanadských horách Rockies v provincii Alberta. Jen 20km západně od městečka Banff, leží na říčce Johnston malebná soutěska známá jako Johnston kaňon.
Říčka Johnston pramení v nadmořské výšce 2,5km v ledovcovém údolí severně od horského masívu Castle Mountain a je přítokem řeky Bow, která dále protéká údolím Rockies. Její břehy a okolní lesy jsou domovem místní divočiny. Od jara do začátku zimy tady lehce spatříte vlky, medvědy, losy, jeleny, muflony ale i další zvířata.
Oblast Johnston kaňonu je jedním z nejnavštěvovanějších míst Alberty.

Dostanete se sem po silnici A1 zvané "Bow Valley Parkway" ( vyhlášené pro pozorování divoké zvěře z četných naučných zastávek u ní) z Banffu nebo Lake Louise.
Příjemná procházka vede stinným a hlubokým kaňonem, ve kterém jasně uvidíte jak si příroda za tisíce let pohrála s vápencovým podložím. Voda spolu s erozí si našli cestu skrz pevnou skálu a utvořili v ní nenapodobitelná díla v podobě vodopádů, jeskyní a hlubokých tůních plných temně modré průzračné vody.
Na začátku cesty  vás informační tabule seznámí se zajímavostmi  kaňonu a také s číhajícími nebezpečími v něm. Varování je věnováno zejména náhodnému setkání s medvědy nebo pumou, doporučení jak tomuto nebezpečnému setkání předejít a pokud k němu dojde, jak se zachovat.

Cesta vede částečně smrkovým lesem a částečně po vysutých lávkách v zasněženém a zamrzlém kaňonu.

Po půl hodině dojdete ke spodnímu vodopádu s jeskyní a po další necelé hodince k velkému zamrzlému vodopádu, který je oblíbeným cílem ledopádových horolezců. Tůra však nebude kompletní pokud nenavštívíte i z parkoviště 6km vzdálená azurová jezírka "Ink Pots".
 Před výletem se nezapomeňte dostatečně vybavit (nepromokavá bunda a svačina se mohou hodit). Počasí se v horách mění blesku rychle!

FOTO GALERIE ZDE

nebo pod hlavním obrázkem

Za dinosaury do Ottawy

Vydejme se spolu do města kulturního dědictví UNESCO, města kde se tvoří zákony a nejdůležitější politická rozhodnutí Kanady, města které v létě žije festivaly a v zimě hokejovou NHL, města ve kterém se nebudete nudit v letních parnech ani v podzimním dešti, vydejme se do Ottawy za dinosaury!

Ottawa je hlavním městem Kanady. Se svými více jak 880 000 obyvateli je po Torontu, Montrealu a Vancouveru kanadským čtvrtým největším městem.
Nalézá se v jihovýchodní části provincie Ontario na jižním břehu stejnojmenné řeky Ottawa, která je hranicí mezi anglicky mluvícím Ontariem a francouzským Québecem.
Díky své strategické poloze se v minulosti z malé vesnice Bytown stalo město Ottawa a královna Viktorie ho roku 1855 vybrala jako hlavní politické a technologické centrum Kanady.
Samotná Ottawa působí na první pohled klidným až maloměstským dojmem. Nebýt ekonomického centra s vysokou zástavbou prosklených budov, tak by člověk ani neřekl že se právě prochází ulicemi hlavního města Kanady. Výhodou Ottawy je snadná pěší dostupnost většiny zajímavostí. A že je z čeho vybírat!

Na komerční část města přímo navazují malebné městské domy lemující celé historické centrum. Dominantou města je parlamentský kopec vystupující vysoko nad řeku. Uprostřed něho stojí budova parlamentu s honosnou 92,2 metrů vysokou věží Míru. A právě parlament je jedním z největších lákadel Ottawy. Po předchozí rezervaci se můžete s průvodcem vydat na jeho prohlídku a dozvědět se vše o historii a funkcích parlamentu. Ti co mají rádi vyhlídky se mohou pokochat pohledem na Ottawu a francouzské město Gatineau z věže Míru z ptačí perspektivy. Vše je zdarma, jen je třeba se zarezervovat s dostatečným předstihem z důvodu velkého zájmu turistů.

Při procházce městem narazíte na druhou menší řeku jménem Rideau vlévající se do Ottawy a Rideau kanál se systémem několika do dnes funkčních zdymadel. Kanál byl vystaven pro případ války s USA v roce 1832 a je dnes zařazen do seznamu památek UNESCO. V centru vás budou potkávat všude přítomné sochy významných osobností kanadské historie. Jednou z nich je i bronzová socha Terryho Foxe zachycující jeho životní "běh naděje" při marném, ale statečném boji s rakovinou.

Každý kdo zavítá do Ottawy by určitě neměl vynechat návštěvu některých z muzeí, která se pyšní největšími sbírkami v zemi. Nejpopulárnější je muzeum civilizace. Najdete ho za mostem ve městě Gatineau na severním břehu řeky Ottawy. Nejrozsáhlejší sbírka artefaktů, masek, totemů a podobných předmětů z lidské historie v Kanadě za posledních 20 000 let zaručeně osloví každého návštěvníka.

Nezapomenutelný zážitek vás však čeká přímo v Ottawě v muzeu přírodní historie. Na tuto třešničku na dortě všem doporučuji celý den. Jinak odejdete zklamáni, že jste neměli víc času. Už samotná budova vzbuzuje svým masivním kamenným vzhledem obdiv. Uvnitř muzea uvidíte vše od nerostů, hmyzu, savců, mořských živočichů až po galerii fosílií. Jen ta by však mohla být kapitolou sama o sobě. Rozsáhlá sbírka zkamenělých ještěrů sem byla dovezena z jednoho z největších nalezišť dinosaurů světa z Dinosaur Provincial Parku vzdáleného asi 2,5 hodiny jízdy východně od Calgary. Většina koster vyhynulých predátorů jsou originály  a tvoří dech beroucí kulisy, jak z filmového Jurského Parku.

FOTO GALERIE ZDE

nebo pod hlavním obrázkem

První super-G sezóny v kanadském Lake Louise vyhrál norský lyžař Svindal

Malé městečko Lake Louise uprostřed kanadských hor Rockies v provincii Alberta se pyšní vydatnými sněhovými srážkami, a proto i letos otevírá novou sezónu Světového poháru v  alpském lyžování.

V premiérovém závodě super-G si pro nejrychlejší čas zajel dvojnásobný vítěz Světového poháru a olympijský vítěz super-G z Vancouveru, Nor Aksel Lund Svindal v čase 1:23.47

S 23 setinovým odstupem si pro stříbrnou příčku přijel zkušený 37 letý švýcarský závodník, vítěz závodu z předešlého dne, Didier Cuche a se svými 180 body se tak umístil v čele průběžného žebříčku jezdců.

Na třetím místě se v čase 1:24.11 umístil francouzský rodák Adrien Théaux a po tomto výkonu se se 100 body bude dělit o třetí pozici v žebříčku jezdců s Američanem Ligetym.

Se čtvrtým nejlepším časem přijel do cíle kanadský reprezentant původem z Čech - Jan Hudec a sklidil tak nejhlasitější ovace od diváků.

Banff

Zima pomalu klepe na vrata a nám začíná nová etapa pobytu v Kanadě v horském městečku Banff, které se nachází v národním parku Banff.
Park má rozlohu 6640 km čtverečních, leží v jihozápadní Albertě a sousedí s národními parky Jasper, Yoho a Kootenay.

Cesta z Jasperu, naší výstupní stanice po 3 denní cestě ve vlaku, do Banffu trvala zhruba 4 hodiny a nebylo jednoduché se sem dostat. V létě sem jezdí vlak a spousta autobusů, ale v zimě jenom jedna cestovka. Proto byla volba dopravy jasná. Mělo to jednu výhodu, pan řidič nás nabral a vyhodil přímo před hotelem a my se nemuseli tahat s našima obr taškama. 

Do města jsme dorazili dopoledne kolem 11 hodiny a hned se vypravili na procházku. V informacích jsme nabrali mapky a hurá na to. Po cestě jsme se stihli zaregistrovat v místní agentuře, která pomáhá hledat práci nově příchozím, pak zašli k číňanovi na obídek a cestou domů koupili lyže, přeskáče a hůlky pro nás oba. 

Druhý den jsme se vydali opět na procházku, ale tentokrát za jiným účelem. Najít si práci. Prošli jsme snad všechny hotely, hostely a motely, ale všude nám řekli to samé. Listopad je jedním z nejhorších měsíců pro hledání práce v Banffu. Zkuste to za pár týdnů. Nějak se nám tomu nechtělo věřit a tak jsme nelenili a rozdali naše životopisy i v místních restauracích, hospodách a kavárnách. Jak je tomu již skoro pravidlem Pája si našel hned druhý den práci a Jíťa pořád hledá. 

Protože měl dneska Pája volno a na jedné přednášce o horách jsme dostali zdarma vstupenky na všechny atrakce v Banffu, vyrazili jsme lanovkou na výlet na horu Sulphur Mountain. Lanovka se nachází necelou hodinu chůze do kopce z centra města. Samotná lanovka pak jede zhruba 10 minut do výšky 2281 m.n.m. Na vrcholu je obzervatoř s restaurací a vyhlídkovou terasou. Asi 1 km odtud je meteorologická stanice a památník stanice zkoumající kosmické záření, kam se dá dojít po dřevěných schodech.

Z obou míst je nádherný výhled do údolí řeky Bow, která se vine pohořím kanadských Rockies. Jinak  pro zajímavost dnešní teplota přes den -23 °C :-)

Přesun z Toronta do horského městečka Banff

Je čtvrtek 3. listopadu večer. Napětí před cestou stoupá. Poslední hovor po skypu s našima ukončí časovej pres, dobalíme si našich pět švestek v podobě přeplněných tašek, což je náš kompletní kanadskej domov, odevzdáme klíč od pokoje z baráku a celý splavený se doploužíme k tramvaji. Ta nás odveze asi dva bloky od vlakového nádraží Union Station. Nezbývá než dojít zbytek cesty pěšky.

Na nádraží jsme úspěšně odbavili zavazadla a byli odkázáni do VIP zóny. Poprvé si budeme užívat pohodlí první třídy.

Ve VIP zóně si vybíráme časy servírování snídaně, oběda, večeře a usedáme do čekárny plné pohodlných křesel s nabídkou studených a teplých nápojů.

Za necelou hodinku nasedáme do naší „sříbrné střely“ naleštěného stříbrného jedenácti vagónového vlaku VIA Rail s modrým pruhem po celé své délce a javorovými listy u každého vchodu. Ve vagónu 121 na nás čekají ustlané, pohodlné široké, ale kratší postele. Na doporučení stévarta si odkládáme všechna zavazadla pod postele s ujištěním, že se tady nikdy nic neztratilo (asi tu nikdy nejeli naši cigoši) a odcházíme do panoramatického posledního vagónu na pár uvítacích skleniček šampáňa.

Panoramatický vůz je vlastně vagón s barem, společenskou místností, občerstvením a hlavním lákadlem, velikou prosklenou střechou nad úrovní celého vlaku, pod kterou se může usadit něco kolem 30 lidí. Je z ní parádní výhled na celý vlak před vámi a samozřejmě i okolí.

Po třetí skleničce si jdeme utahaný lehnout do našich „ložnic“ a z okna si užíváme pohled na rozzářené nebe plné hvězd. Po dlouhé době je zas vidíme, aniž by se schovávali ve smogu a světlech velkoměsta.

V noci pěkně přituhlo. Ráno byla venku namrzlá jinovatka a tenké slupky ledu na jezerech a močálech kolem kterých právě projíždíme. Východ slunce spolu s okolím třpytícím se bílou námrazou vypadá úžasně.

To už nás ale svolávají na snídani a než se nadějeme tak i na oběd. Oba chody byly vynikající s výběrem ze tří jídel. Mezi obědem a večeří si krátíme čas potulováním se ve vlaku a tříděním fotek z cest po Kanadě a USA. Večeře byla co by dup. Servírovala se v sedm večer a byla zase výborná. Stravování ve vlaku u mě předčilo všechna očekávání.

Druhý den ráno nás svolali na snídani, před tím než dorazíme do Winnipegu. V tomto 630tisícovém městě máme 4 hodiny volno, což se ukázalo býti dost na rychlou procházku centrem a nakoupení nezbytného jídla a pití. Ve Winnipegu přesedáme z první do ekonomické třídy. Zbytek cesty musíme vydržet v sedačkách. Měli jsme menší problémy s rezervací jízdenek, tak nám nic jiného nezbylo.

Tady už to tak super není... Je velikej rozdíl jestli spíte sami v kupé na posteli (ležel jsem sám v přeplněném kupé) a nebo spíte skroucený na sedačce v plném vagónu lidí.

Projíždíme provinciemi Manitoba, Saskachewan a poté Albertou. Venku klesla teplota až na -8°Celsia. V noci i místy sněžilo. Všude je nízká pokrývka sněhu a jezera, jezírka i veliké louže v prérii jsou celá zamrzlá. Na chvíli si říkám, že se mi tam do tý zimy zase tak moc nechce. Ale už je pozdě na váhání...

V Edmontonu hlavním městě provincie Alberta máme zamrzlé dveře ve vlaku tak, že průvodčí museli nejprve odklidit námrazu, aby je mohli otevřít. Brrr

Po příjezdu do Jasperu se jdeme ubytovat do hotelu a poté projít městečko. Jasper je malé, upravené městečko uprostřed hor. Běžně zde narazíte na jeleny přímo v centru jak se tu pomalu procházejí. V minulosti tu byli běžní i medvědi, ale ty se podařilo vyhnat z centra zavedením speciálních pojistek na otevírání popelnic. Ty byly hlavním cílem vyhládlých medvědů černých a grizzly. Na parkovišti vidíme ohromnou vránu nebo co to je a něčím se cpe. Vypadá to žere nějaký dlouhý klacky... Až později jsme si všimli, že to byly naše klobásky, který jsme si dali ven na balkón do chládku, aby se nezkazily. Se pak nedivím že je takhle přerostlá a vyžraná. Čeká tady na chudáky turisty až si dají něco k snědku na balkón. Jestli ji někdy chytnu tak jí za to oškubu a sežeru!

Zbývá nám ujet poslední a nejnáročnější část. 380km po silnici vedoucí z Jasperu středem hor Rocky Mountains (nejfotografovanějším místem Kanady), do ráje zimních sportů městečka Banff.

Ráno jsme bez problémů sedli do autobusu cestovky Sundog Tour a odjeli do městečka Banff, kde bychom rádi zůstali přes zimu. Ale to bude zase jinej příběh...

-Z Toronta v provincii Ontario jsme přes provincie Manitoba a Saskachewan až do Jasperu v provincii Alberta ujeli vlakem 3718mil (5984km).

-Přejeli jsme 2 časová pásma a ještě se při tom změnil čas z letního na zimní.

-Zabralo nám to i s přestávkami 69 hodin.

-Teplota klesla v průměru o 20°Celsia o proti Torontu.

-Vyšlo nás to každého na 470$ vlak + 150$ za autobus z Jasperu do Banffu.