První super-G sezóny v kanadském Lake Louise vyhrál norský lyžař Svindal

Malé městečko Lake Louise uprostřed kanadských hor Rockies v provincii Alberta se pyšní vydatnými sněhovými srážkami, a proto i letos otevírá novou sezónu Světového poháru v  alpském lyžování.

V premiérovém závodě super-G si pro nejrychlejší čas zajel dvojnásobný vítěz Světového poháru a olympijský vítěz super-G z Vancouveru, Nor Aksel Lund Svindal v čase 1:23.47

S 23 setinovým odstupem si pro stříbrnou příčku přijel zkušený 37 letý švýcarský závodník, vítěz závodu z předešlého dne, Didier Cuche a se svými 180 body se tak umístil v čele průběžného žebříčku jezdců.

Na třetím místě se v čase 1:24.11 umístil francouzský rodák Adrien Théaux a po tomto výkonu se se 100 body bude dělit o třetí pozici v žebříčku jezdců s Američanem Ligetym.

Se čtvrtým nejlepším časem přijel do cíle kanadský reprezentant původem z Čech - Jan Hudec a sklidil tak nejhlasitější ovace od diváků.

Banff

Zima pomalu klepe na vrata a nám začíná nová etapa pobytu v Kanadě v horském městečku Banff, které se nachází v národním parku Banff.
Park má rozlohu 6640 km čtverečních, leží v jihozápadní Albertě a sousedí s národními parky Jasper, Yoho a Kootenay.

Cesta z Jasperu, naší výstupní stanice po 3 denní cestě ve vlaku, do Banffu trvala zhruba 4 hodiny a nebylo jednoduché se sem dostat. V létě sem jezdí vlak a spousta autobusů, ale v zimě jenom jedna cestovka. Proto byla volba dopravy jasná. Mělo to jednu výhodu, pan řidič nás nabral a vyhodil přímo před hotelem a my se nemuseli tahat s našima obr taškama. 

Do města jsme dorazili dopoledne kolem 11 hodiny a hned se vypravili na procházku. V informacích jsme nabrali mapky a hurá na to. Po cestě jsme se stihli zaregistrovat v místní agentuře, která pomáhá hledat práci nově příchozím, pak zašli k číňanovi na obídek a cestou domů koupili lyže, přeskáče a hůlky pro nás oba. 

Druhý den jsme se vydali opět na procházku, ale tentokrát za jiným účelem. Najít si práci. Prošli jsme snad všechny hotely, hostely a motely, ale všude nám řekli to samé. Listopad je jedním z nejhorších měsíců pro hledání práce v Banffu. Zkuste to za pár týdnů. Nějak se nám tomu nechtělo věřit a tak jsme nelenili a rozdali naše životopisy i v místních restauracích, hospodách a kavárnách. Jak je tomu již skoro pravidlem Pája si našel hned druhý den práci a Jíťa pořád hledá. 

Protože měl dneska Pája volno a na jedné přednášce o horách jsme dostali zdarma vstupenky na všechny atrakce v Banffu, vyrazili jsme lanovkou na výlet na horu Sulphur Mountain. Lanovka se nachází necelou hodinu chůze do kopce z centra města. Samotná lanovka pak jede zhruba 10 minut do výšky 2281 m.n.m. Na vrcholu je obzervatoř s restaurací a vyhlídkovou terasou. Asi 1 km odtud je meteorologická stanice a památník stanice zkoumající kosmické záření, kam se dá dojít po dřevěných schodech.

Z obou míst je nádherný výhled do údolí řeky Bow, která se vine pohořím kanadských Rockies. Jinak  pro zajímavost dnešní teplota přes den -23 °C :-)

Přesun z Toronta do horského městečka Banff

Je čtvrtek 3. listopadu večer. Napětí před cestou stoupá. Poslední hovor po skypu s našima ukončí časovej pres, dobalíme si našich pět švestek v podobě přeplněných tašek, což je náš kompletní kanadskej domov, odevzdáme klíč od pokoje z baráku a celý splavený se doploužíme k tramvaji. Ta nás odveze asi dva bloky od vlakového nádraží Union Station. Nezbývá než dojít zbytek cesty pěšky.

Na nádraží jsme úspěšně odbavili zavazadla a byli odkázáni do VIP zóny. Poprvé si budeme užívat pohodlí první třídy.

Ve VIP zóně si vybíráme časy servírování snídaně, oběda, večeře a usedáme do čekárny plné pohodlných křesel s nabídkou studených a teplých nápojů.

Za necelou hodinku nasedáme do naší „sříbrné střely“ naleštěného stříbrného jedenácti vagónového vlaku VIA Rail s modrým pruhem po celé své délce a javorovými listy u každého vchodu. Ve vagónu 121 na nás čekají ustlané, pohodlné široké, ale kratší postele. Na doporučení stévarta si odkládáme všechna zavazadla pod postele s ujištěním, že se tady nikdy nic neztratilo (asi tu nikdy nejeli naši cigoši) a odcházíme do panoramatického posledního vagónu na pár uvítacích skleniček šampáňa.

Panoramatický vůz je vlastně vagón s barem, společenskou místností, občerstvením a hlavním lákadlem, velikou prosklenou střechou nad úrovní celého vlaku, pod kterou se může usadit něco kolem 30 lidí. Je z ní parádní výhled na celý vlak před vámi a samozřejmě i okolí.

Po třetí skleničce si jdeme utahaný lehnout do našich „ložnic“ a z okna si užíváme pohled na rozzářené nebe plné hvězd. Po dlouhé době je zas vidíme, aniž by se schovávali ve smogu a světlech velkoměsta.

V noci pěkně přituhlo. Ráno byla venku namrzlá jinovatka a tenké slupky ledu na jezerech a močálech kolem kterých právě projíždíme. Východ slunce spolu s okolím třpytícím se bílou námrazou vypadá úžasně.

To už nás ale svolávají na snídani a než se nadějeme tak i na oběd. Oba chody byly vynikající s výběrem ze tří jídel. Mezi obědem a večeří si krátíme čas potulováním se ve vlaku a tříděním fotek z cest po Kanadě a USA. Večeře byla co by dup. Servírovala se v sedm večer a byla zase výborná. Stravování ve vlaku u mě předčilo všechna očekávání.

Druhý den ráno nás svolali na snídani, před tím než dorazíme do Winnipegu. V tomto 630tisícovém městě máme 4 hodiny volno, což se ukázalo býti dost na rychlou procházku centrem a nakoupení nezbytného jídla a pití. Ve Winnipegu přesedáme z první do ekonomické třídy. Zbytek cesty musíme vydržet v sedačkách. Měli jsme menší problémy s rezervací jízdenek, tak nám nic jiného nezbylo.

Tady už to tak super není... Je velikej rozdíl jestli spíte sami v kupé na posteli (ležel jsem sám v přeplněném kupé) a nebo spíte skroucený na sedačce v plném vagónu lidí.

Projíždíme provinciemi Manitoba, Saskachewan a poté Albertou. Venku klesla teplota až na -8°Celsia. V noci i místy sněžilo. Všude je nízká pokrývka sněhu a jezera, jezírka i veliké louže v prérii jsou celá zamrzlá. Na chvíli si říkám, že se mi tam do tý zimy zase tak moc nechce. Ale už je pozdě na váhání...

V Edmontonu hlavním městě provincie Alberta máme zamrzlé dveře ve vlaku tak, že průvodčí museli nejprve odklidit námrazu, aby je mohli otevřít. Brrr

Po příjezdu do Jasperu se jdeme ubytovat do hotelu a poté projít městečko. Jasper je malé, upravené městečko uprostřed hor. Běžně zde narazíte na jeleny přímo v centru jak se tu pomalu procházejí. V minulosti tu byli běžní i medvědi, ale ty se podařilo vyhnat z centra zavedením speciálních pojistek na otevírání popelnic. Ty byly hlavním cílem vyhládlých medvědů černých a grizzly. Na parkovišti vidíme ohromnou vránu nebo co to je a něčím se cpe. Vypadá to žere nějaký dlouhý klacky... Až později jsme si všimli, že to byly naše klobásky, který jsme si dali ven na balkón do chládku, aby se nezkazily. Se pak nedivím že je takhle přerostlá a vyžraná. Čeká tady na chudáky turisty až si dají něco k snědku na balkón. Jestli ji někdy chytnu tak jí za to oškubu a sežeru!

Zbývá nám ujet poslední a nejnáročnější část. 380km po silnici vedoucí z Jasperu středem hor Rocky Mountains (nejfotografovanějším místem Kanady), do ráje zimních sportů městečka Banff.

Ráno jsme bez problémů sedli do autobusu cestovky Sundog Tour a odjeli do městečka Banff, kde bychom rádi zůstali přes zimu. Ale to bude zase jinej příběh...

-Z Toronta v provincii Ontario jsme přes provincie Manitoba a Saskachewan až do Jasperu v provincii Alberta ujeli vlakem 3718mil (5984km).

-Přejeli jsme 2 časová pásma a ještě se při tom změnil čas z letního na zimní.

-Zabralo nám to i s přestávkami 69 hodin.

-Teplota klesla v průměru o 20°Celsia o proti Torontu.

-Vyšlo nás to každého na 470$ vlak + 150$ za autobus z Jasperu do Banffu.

Niagarské Vodopády

Vůbec prvním naším výletem mimo Toronto byly Niagárské vodopády. Jsou asi hodinu a čtvrt jízdy na západ od Toronta. Doprava v Kanadě je všeobecně pěkně drahá a proto jsme chtěli najít tu nejlevnější alternativu jak se sem dostat. A našli jsme jí. 

Protože asiati jsou obrovští gambleři tak mají speciální cestovky, které je vozí do obrovského kasina, které je ve městě Niagara. Zpáteční cesta stojí 30 CAD, což je stejně drahé jako vlakem nebo dálkovým autobusem, ale každá další návštěva Niagárských vodopádů "Casina" vás pak už stojí jenom 5 dolarů, což je skoro zadarmo. Podmínkou je ale stát se členem klubu kasina  při každé návštěvě něco protočit, ale i tak se to vyplatí a  musíme uznat, že jsme chvilku i vyhrávali a byla to sranda.

Niagarské vodopády tvoří americký vodopád (57m) a kanadský vodopád (53m) nazvaný podkova. Tyto vodopády jsou rozděleny kozím ostrovem a jsou mezi jezery Ontario a Erie na řece Niagara. Je mnoho krásných pohledů na Niagarské vodopády, ale říká se, že z kanadské strany je nejhezčí. Hraničním přechodem mezi USA a Kanadou je duhový most. Město Niagara je typickým turistickým městem se spoustou drahých restaurací, hotelů, aquaparku a dětských atrakcí. V létě je každý pátek, neděli a státní svátek nad vodopády ohňostroj a každý den se soumrakem jsou vodopády nasvěcovány barevnými reflektory. 

Cesta do Kanady

Po tom, co se nám pobyt na Novém Zélandě krátil jsme přemýšleli kterou jinou zemi  bychom navštívili. Vždycky bylo našim snem podívat se do Kanady a po pár hodinách strávených hledáním informací na internetu jsme se rozhodli. Kanada je naším dalším domovem.

Vyřízení víz trvalo 9 týdnů, tak jsme měli šanci strávit nějaký čas s rodinou a českými kamarády. Z Prahy do Toronta s mezipřistáním ve Varšavě jsme letěli polskými LOT. Hostel na 3 noci jsme měli zamluvený dopředu a během této doby jsme si chtěli najít jiné ubytování. Bohužel  najít nějaký slušný pokoj k pronajmutí byl skoro nadlidský výkon. Nechápeme jak lidi můžou v takovém bordelu žít. Proto jsme byli nuceni zaplatit další 2 noci v hostelu a hledat dál. Další den se na nás usmálo štěstí a našli jsme pokoj v úplně novém baráku a hlavně blízko jezera Ontario.

Za pá dní jsme si našli oba dva práci, koupili kola (v Torontu skoro nezbytnost) a žijeme tu až dodnes. 

CARIBANA - HD Drums, Rhythm and Silver Birds Steel Orchestra in the Toro...

THUNDERSTORM in TORONTO

Point Pelee National Park

Po čtyřech měsících v Torontu jsme konečně vyrazili na výlet za kanadskou přírodou. Protože jsme tu potkali super holky z Čech, tak jsme dali síly dohromady a pronajali si auto. Našim cílem byl Point Pelee NP. Jeho název pochází z francouzského Pointe-pelée což znamená " lysé místo" a je vzdálený 360 km J-Z od Toronta. Osmihodinovou (tam i nazpět) jízdu po dálnici 401 jsme si zpříjemnili poslechem české hudby a vzpomínáním na české čokolády a sušenky, které nám tu dost chybí.

Point Pelee NP, nejjižnější místo kanadské pevniny, je písečný 10 km dlouhý poloostrov vystupující do jezera Erie. Je jeden z nejmenších NP Kanady a je domovem fauny a flory, kterou nikde jinde v Kanadě neuvidíte. Říká se mu také magnet pro migrující ptáky (až 350 druhů) a motýly. Nejlepší období pro sledování zpěvných ptáků je jaro, zatímco na podzim jsou ideální podmínky pro sledování motýlů Monarchy stěhovavého, který zde odpočívá na své cestě do Mexika. Počty motýlů závisí na počasí a proto jde těžko odhadnout, kdy a kolik jich bude. My jsme měli trochu smůlu a viděli opravdu jenom pár, ale za dobrých podmínek jich můžete vidět tisíce.

Celkem je v parku 15 km procházek velmi lehké náročnosti. Východní část poloostrova tvoří lesy, bažiny, mokřady a západní písečné pláže. Za návštěvu určitě stojí procházka mokřady po vyvýšeném dřevěném chodníčku. Od informačního centra pak jezdí motorový vláček, který vás zaveze na špičku poloostrova, která se díky počasí a jezeru pořád mění. Může být od několika do stovky metrů dlouhá a je zde kvůli silným proudům přísný zákaz koupání a brodění.

Point Pelee NP je ideálním místem na celodenní výlet a určitě doporučujeme navštívit. 

Kea: The Smartest Parrot [1/3]

V předešlém článku z Arthur's Pass píšu o všetečném, drzém ale inteligentním papouškovi Kea. Tady uvidíte proč...

NP Arthur's Pass aneb 4 roční období během 24hodin

FOTKY ZDE

Je 23. září 2010. Procházíme se podél skalistého pobřeží Tichého Oceánu nedaleko města Christchurch. Sluníčko dnes po mrazivé zimě extrémně pálí. Je vedro jako v létě, ale bojíme se svlíknout. Nechceme se spálit jako když jsme přijeli poprvé na Nový Zéland. Nad NZ a Austrálií je totiž jedna z největších ozonových děr na světě... Utahaní z vedra si sedáme do stínu na prázdné pláži Taylors Mistake beach a litujeme toho, že jsme si dnes sebou nevzali naše neopreny a bodyboardy. Jsou pěkný vlny na vyblbnutí v nich, ale voda je po zimě ještě hodně studená. Alespoň máme nějakej čas na promyšlení výletu na zítra do Národního Parku Arthur's Pass.

Brzo ráno vyrážíme z Christhurche směrem do Jižních Alp. Do vesničky AP je to asi 150km po silnici zvané Great Alpine Highway. Ta spojuje Christchurch na východním pobřeží se západním pobřežím. V podhůří Alp se ochlazuje. Přibyly i nějaký ty mráčky, ale pořád je to dobrý. V údolích mezi kopci to vypadá jako při brzkém jaře. Co v Christchurchi kvete, tady ještě ani nezačalo. Pokračujeme kolem několika jezer. Uděláme si u nich pár fotek a jedeme na místo zvané Castle Hill. Vápencové skály zde po milióny let erodovaly do krásných oblých útvarů, z nichž jsou mnohé pojmenovány (slon, delfín, želva apod...), a ve kterých si každý může představit co v nich uvidí. To záleží na představivosti.

Z Castle Hill jedeme k podzemní kaskádové jeskyni, do které je sice vstup zdarma, ale my se do ní nedostaneme protože voda v podzemní řece je moc vysoko a ani na to nemáme vybavení.

Sedáme do našeho Subaru a pokračujeme kolem divoké a široké řeky Bealey River, která svého času vydala hodně rýžovaného zlata. Ještě dnes se písek v ní třpytí zlatým prachem. Rýžování a hrabání je tu však přísně zakázáno. Přejedeme přes ní po dlouhém "jednosměrném" mostě jak je tady zvykem a vjíždíme do Národního Parku Arthur's Pass.

Vítá nás černá obloha a mlhavo v dáli. Loučíme se sluníčkem a vjíždíme do oblačna. Mrholí a po příjezdu do vesničky Arthur's Pass se mrholení změní v lehký namrzající déšť se sněhem. Okolo nás jsou hory částečně schovány v oblacích.

Hned na parkovišti nás přivítá skupina několika žebrajících, všetečných, horských papoušků Kea. Všetečných proto, protože co necháte bez povšimnutí ležet, tak vám bez problému ukradnou nebo v lepším případě rozbijou, rozeberou. Vynikají nadprůměrnou inteligencí a sílou, takže ani zip u stanu nebo baťohu pro ně není žádnej problém. A když je člověk smolař a Kea se bude nudit, tak vám s "kámošema" vykradou i auto. Nejdřív vytrhají všechna těsnění, odrbou zrcátka, odnesou si stěrače a když se jim to povede tak si rádi něco půjčej i z auta. Nám už taky koukali co máme v autě:-)) Kea se proto nesmí podcenit a už vůbec krmit i když to lidi taky dělají... 

Po zkušenostech s Keou parkujeme auto na velkým parkovišti a jdeme se v pláštěnkách za 1$ podívat skrze hustý les Pabuků na nejvyšší vodopád NP, Devil's Punchbowl Fall. Je 131metrů vysoký a je na něj pěkný pohled z vyhlídky na kopci těsně po vodopádem. Po cestě ještě proběhla koulovačka. Letos jsme si sněhu moc neužili....

Z AP pokračujeme na západ ještě výš. Asi 10km za vesnicí AP jsme na nejvyšším místě Great Alpine Highway, déšť a sněžení ustává. Zato všude okolo přibylo hodně sněhu. Hromady odhrabaného sněhu kolem silnice a mimo ni víc než metr sněhu. Parkoviště u lyžařského areálu je plné aut a Keové si tu v klídku vyhlížejí nového nešťastlivce...

Pokračujeme pořád dál na západ, jak klesáme tak zase začíná pršet, po sněhu ani památky za to začalo lejt jako z konve. Vodopády po vydatných deštích stékají ze strmých kopců všude okolo nás. Počasí vypadá jako na podzim s tím rozdílem, že jsme se ocitli uprostřed neuvěřitelně zeleného deštného pralesa. Spousta vody a hustě porostlé strmé svahy. To je západní pobřeží Jižního ostrova. Jedno z nejdeštivějších míst světa. Alpy zde zachytí oblačnost přicházející od jihu a ta v podobě silných dešťů spadne na zem.

Cestou na zpět jsme museli jet po stejné silnici a tenhle koloběh počasí se v opačném pořadí odehrál ještě jednou, až jsme přijeli zpět do Christchurche s krásným západem slunce.

Niagárské Vodopády

Pickton ---> Christchurch "2300km napříč Novým Zélandem III. část"

Ráno jsme se svítáním sedli ve Wellingtonu na trajekt Bluebird. Bylo mizerný počasí. Mrholilo, byla zima a ledově to foukalo. Celkově to s brzkým vstáváním dávalo dojem jakoby konce podzimu a začátku blátivý zimy u nás... Cestou se to však probralo a  my přijeli do Pictonu malého městečka uprostřed jakých si hustě zalesněných fjordů  Queen Charlotte Sound v celkem slušným polojasným počasí.

Přímo z přístavu jsme se autem vydali vyhlídkovou trasou Queen Charlotte Drive směrem do Havelocku. Po cestě jsme si udělali pár hezkých fotek na zálivy v zelených údolích Queen Charlotte Sound a těšili se na oběd v Havelocku. Je totiž vyhlášený jako "hlavní metropole Novo zélandských slávek - Greenshell Mussel". Vynikající mušle, které jsem znal z Čech jen z mrazáku a to není ono. Tady jsem si je ale z důvodu předražení nedal a radši si nechal zajít chuť. Chtěli 20$ za 12ks, ale 1kg čerstvých stálo v obchodě 2$.(1kg = cca 25mušlí). Trochu nepoměr co??? Později jsme si to vynahradili vlastní sběrem:-))

Z Havelocku si to upalujeme po parádní silnici do největší vinařské oblasti Nového Zélandu Malborough. Tato oblast je protkána vinicemi tak, že ani nedohlédnete. Malá zajímavost je že,  Jíťa měla narozeniny na severním ostrově a já už na jižním, jelikož je máme 2 dny od sebe. Ideální příležitost si koupit lahvinku kvalitního místního vínečka:-) Tu jsme si vybrali ve vyhlášené vinici AlanScott a zaslouženě si na ní po dlouhé cestě pochutnali v hostelu v Blenheimu.

 Blenheim vlastní jedno hezké prvenství a to jako nejslunnější místo Nového Zélandu. Tam kde končí jižní Alpy, začíná úrodná nížina jak stvořená k pěstování vína. Další pak je, že právě do této oblasti se sjíždí hodně Čechů s účelem vidiny získání "snadné" práce na vinicích.

Zůstali jsme přes noc a ráno vyjeli směrem k Severo-východnímu pobřeží jižního ostrova, pobřeží Kaikoury.

Po cestě jsme náhodou narazili na "solné doly". Spíš to jsou ohromná mělká jezera, ze kterých se odpařuje mořská voda. Zbylá sůl z jezer se pak těží, čistí a prodává jako kvalitní mořská sůl.

A právě pobřeží Kaikoury, bylo pro nás oba asi zatím tou nejočekávanější částí výletu. Tuto část pobřeží věrně kopíruje klikatá široká silnice a vlakové koleje vedoucí několika tunely. Po levé straně máte temně modrý Tichý Oceán, na travnatých loukách v podhůří Alp farmy na zvěřinu zejména jelení a po pravici zasněžené vrcholky jižních Alp. To už samo o sobě bylo okouzlující, ale bylo tady ještě něco. Přibližně 30km od Kaikoury začíná území bohatého mořského života, území langust, tuleňů, lachtanů, lvounů, velryb, kosatek, nádherně duhově zbarvených mlžů Paua a jiných výběrových mořských krasavců. Po cestě jsme zastavili u početných tuleních kolonií, udělali fotky, pokochali se a míjejíc malé stánky u silnice nabízející čerstvě ulovené a uvařené langusty si to mazali do Kaikoury na velryby.

Upravené malé přímořské městečko Kaikoura na vás hned dýchne rybářskou atmosférou. Všude přítomné venkovní nástěnné malby s velrybí tématikou, obří napodobeniny mořských živočichů a malé rybí obchůdky zvané fish shopy vám dají hned najevo, kde jste se to ocitli. Kaikoura se hrdě pyšní svým postojem k ochraně velryb, které se zde až do roku 1964 masově vybíjeli pro ceněný velrybí tuk a kosti. Právě od zmíněného roku 1964 je lov velryb v NZ vodách přísně zakázán a asi jen proto se dnes můžete kochat dech beroucí podívanou na tyto mořské kolosy v jejich přirozeném prostředí. Vyhlídkové výpravy na rychlých lodích zprostředkovává společnost Whale Watch Kaikoura za necelých 150$. Garantuje 85% úspěšnost nalezení velryb a když to nevyjde tak máte další výlet zdarma. K nalezení velryb používají letadla komunikující s posádkou lodi, dalekohledy a také sonary. My jsme viděli 3 velryby a dostali se k nim až tak na 15m. Velryba si to funí na hladině něco okolo 10min, pak se nadechne, potopí a nikdo ji na další půl hodinu neuvidí. Druh velryby, kterou tady můžete zahlédnout je největší ozubená mořská velryba - Sperm whale neboli Vorvaň obrovský. Je to mořský savec dorůstající více než 20 metrové délky a vážící více než 100 tun. Má největší mozek v celé živočišné říši a věří se, že je největším ozubeným savcem všech dob.

 Z Kaikoury si to míříme do hor konkrétně do termálních lázní  v horském městečku Hanmer Springs. Zaručeně nejlepší lázeňský resort jižního ostrova a podle našeho názoru spolu s Polynesian Spa v Rotoruře jeden ze dvou nejlepších lázeňských resortů Nového Zélandu vůbec. Bohaté termální prameny, které zde vyvěrají zásobují celý komplex vysoce kvalitní pramenitou vodou v teplotách od 28-42°Celsia. Celá řada venkovních bazénů pak nabídne každému po čem jen touží.  Útulná zákoutí nepravidelných kamenných bazénů, řeky mezi bazény ve kterých se termální voda ochlazuje, 3 bazény s léčivou sirnatou vodou, masáže a samozřejmě klasické lázeňské procedury to je to co tu najdete. Co se nám opravdu líbilo, byl fakt že se válíte v horkých bazénech přitom vám jde chladem pára od pusy, okolo jsou zasněžený hory s nedalekým lyžařským areálem Hanmer Springs a zavírají tu až v 11večer takže máte ideální možnost koukat na rozzářené hvězdy přímo z horkého bazénu :-))

A když jsme odešli z termálů tak se nám podařil ještě jeden "majstrštik". Podařilo se nám poprvé z bezprostřední blízkosti pozorovat a vyfotit Zélanďany tolik nenáviděnou šelmu Possuma. Je to něco mezi liškou, veverkou a potkanem ve velikosti té lišky. Zavlíki si ho sem z Austrálie kde je chráněný, s tím že na  NZ se mu daří skvěle, vesele si tu leze po stromech a hromadně likviduje ptačí populaci tím že vyžírá vajíčka z hnízd. S tím je spojený celý řetězec následných opatření jako je povolený odstřel a výkup kožešin Possuma, sypání prudkých jedů z letadel do buše atd... Jed je bohužel na bázi kyanidu  a  trávěj tím vše (vodu, ptactvo, půdu...) co s ním přijde do styku, což se pochopitelně nelíbí místním. To by bylo na dlouhé vyprávění... Odpočatí po celodenním čvachtání v termální vodě jsme druhý den vyjeli směrem do Christchurche.

Po cestě jsme našli ještě jednu zajímavost jménem Maori Rocks Drawings neboli Maorské malby ve skalách. K malbám používali dávní předkové černé uhlíky, červenou hlínu a ještě nějakou bílou barvu. Tu nevím kde vzali:-)), ale do dnes zůstaly většinou v pískovcových skalách kresby lidí, zvířat  a prostředí v jakém žili.

To byla poslední naše zastávka, která stála z zmínku před příjezdem do Christchurche a ukončením tak našeho 2300km dlouhého výletu.

Christchurch

Největší město jižního ostrova a druhé největší město NZ Christchurch bylo založeno v roce 1850 se nám stalo na 3 měsíce domovem. Historické centrum v anglikánském stylu se pyšní Christ Church katedrálou, která byla zbudována v letech 1864-1904. 

Mezi další kulturní památky, které stojí za to navštívit jsou Bridge of  Remembrace (portál mostu se jmény dělostřelců nasazených v 1. a 2. sv.  válce), budovy obecního úřadu, soudní budovy, Victoria square s květinovými  hodinami, galerie, muzeum, botanická zahrada a art centre (s desítkami galerií, ateliérů, obchodů, divadlem, hvězdárnou a každovíkendovým uměleckým trhem).

Z aktivit bychom pak doporučili projížďku historickou městskou tramvají a plavbu po řece Avon na gondole nebo půjčené lodičce. Plícemi města je pak 2km čtvereční velký Hagley Park s hřišti na košandu, rugby, frisbee, fotbal a golfovým hřištěm.

Nejkrásnějšími plážemi lemujícími Christchurch jsou Taylors Mistake, Sumner a New Brighton s molem, které nám po celou dobu pobytu sloužilo jako rybářská základna.

Lyttelton

Lyttelton je přístavní město ležící na úpatí sopečného kráteru, který v minulosti pomohl vytvořit Banksův poloostrov. Byl prvním místem příjezdu Canterburských poutníků, které sem dopravila Canterbury Association v čele s předsedou lordem Lytteltonem. Místo příjezdu je označeno na skále poblíž silnice vedoucí do přístavu.

Cest do Lytteltonu je několik. Nejrychlejší je skrz tunel, který byl otevřen v roce 1964. Pomalejší, ale za to záživnější, je přes pohoří Port Hills, kde se můžete kochat výhledem na oceán, zálivy a zkusit jednu z několika pěších treků.

Za navštívení stojí místní muzeum a Lyttelton Timeball Station, která pomocí koule zavěšené na věži oznamuje greenwichský čas. Z doků několikrát denně vyplouvají trajekty do Diamond Harbouru a na ostrovy Quail a Ripapa.

Jelikož Lyttelton je jeden z nejrušnějších přístavů NZélandu, chtěli jsme se sem i my podívat. Po prohlídce města a přístavu jsme se vydali na pohoří Port Hills. V půli cesty se nám ale přehřálo  natolik, že jsme museli zastavit a pomalu sjet nazpátek do přístavu. Tam se nám auto přehřálo znovu, a proto jsme využili služeb žlutých andělů (na NZ AA service). Po hodině  a půl přijel pán s Jeepem plným nářadí, ale nevěděl co našemu autu je. Protože se nám s přehřátím záhadně vybila baterka, pán nás nahodil a doporučil upalovat do Christchurche a v pondělí zajet do servisu. Byla totiž sobota a to tu nikdo nepracuje. Jeli jsme tedy nejkratší možnou cestou, skrz tunel, ale za tunelem jsme opět vařili. Nezbylo nám nic jiného než opět hodinu a půl čekat na žluté anděly, kteří tentokrát přijeli s odtahovkou. A tímto začíná naše 3 měsíční pauza ve městě Christchurch.

Diamond Harbour

Diamond Harbour neboli diamantový přístav je druhým největším přístavem  Lytteltonského zálivu. I když název vybízí k myšlence, že by se tu daly najít drahokamy, opak je pravdou. Do Diamond Harbouru vedou dvě cesty. Jedna 15 min jízdou trajektem z Lytteltonu a druhá po silnici lemující Lytteltonský záliv. Za navštívení stojí přístav s plážemi, Godley House (hotel s restaurací a barem) a 7 km pobřežní trek.